Propojení různých směrů výzkumu je na mé práci nejzajímavější a nejpřínosnější, říká profesor Pumera

„Potřebuji v týmu nejen kvalitní vědce, ale především lidi, kteří mají tu správnou energii a nasazení. Musím pracovat tam, kde se cítím dobře, a s lidmi, se kterými je mi dobře,“ říká profesor Martin Pumera, který vede mezinárodní výzkumnou skupinu ADVANCED NANOROBOTS AND MULTISCALE ROBOTICS LAB na VŠB-TUO, Fakultě elektrotechniky a informatiky.

Laboratoř funguje rok a půl. Kolik máte v týmu lidí?
Náš tým se postupně rozrůstá, nyní v něm působí desítka zahraničních vědců, máme jednoho studenta a zbytek jsou postdoci. Chceme se dostat na dvacet lidí, což je podle mě ideální počet, tedy stabilní skupina, která se ještě dobře řídí. Mým cílem není mít v týmu stejné vědce dalších deset let, kteří už nemohou dál růst, není tam žádný progres. Chci je vychovat tak, aby třeba za dva až tři roky mohli vést vlastní skupinu.
 
Jak vedete laboratoř v Ostravě?
Dělám vědu stejně, jak jsem se to naučil v době mého působení v USA. Můj šéf měl čtyři laboratoře s různým zaměřením. Výhodou bylo, že občas se vše hezky propojilo a lidé mohli pracovat na interdisciplinárních tématech. Tímto způsobem jsem vedl laboratoře v Japonsku, Singapuru a teď i v Ostravě. V jakémkoliv oboru můžete bádat stále víc do hloubky, ale tam už je to hodně prozkoumané, a jak se potom dostanete dál? V nadsázce řečeno, je to podobné jako u dolů. Už jsou taky vytěžené, musíte proto jít do větší a větší hloubky a vynaložit velké úsilí s nejistým výsledkem. Mezi těmi doly ale můžete klidně hrábnout lopatkou těsně pod povrch a najít skvělé ložisko, protože tam se ještě netěžilo. A tak vedu i vědecký výzkum, právě propojení různých disciplín a směrů je pro mě nejzajímavější.
 
Proto se také váš tým věnuje několika oblastem výzkumu?
Ano, máme několik zaměření, ať už je to nanorobotika, flexibilní nositelná elektronika, 3D tisk pro elektrochemická zařízení nebo pokročilé materiály pro skladování a přeměnu energie. Nejvíc se v laboratoři zabýváme nanoroboty. Já tyto technologie přirovnávám k legu: můžete si koupit jen základní box s kostičkami nebo už celou sadu, třeba strašidelný zámek. A my přesně tohle děláme, technologie používáme a kombinujeme jako kostičky lega. Dokážeme nanorobota sestavit podle toho, co chceme, aby dělal, dát mu nějakou funkci. Třeba vás vyléčí, vyčistí životní prostředí nebo bude umět něco ještě mnohem zajímavějšího.
 
Na čem aktuálně pracujete?
Nyní se například zabýváme významnou oblastí konverze polutantů do užitečných chemikálií. Pracujeme na konverzi dusičnanů, které dokážeme přeměnit na amoniak, což je důležitý bezuhlíkový nosič vodíku. Bavíme se tedy o palivu budoucnosti. My jsme teď v našem výzkumu využili nanorotoby jako katalyzátory a díky tomu nebude výroba amoniaku tak energeticky náročná. Naše výsledky připravujeme k publikaci, jedná se o inovativní věc. Možná to také někoho z oblasti nanorobotů napadlo před námi, ale prostě nemá za sebou potřebné zkušenosti s výzkumem amoniaku. Svým lidem vždycky říkám, že skvělý nápad může mít kdokoliv, ale pokud to prostě neumíme udělat v laboratoři, nemáme ty dovednosti, zůstane jen u myšlenky. Musíte mít nápad, schopnost ho realizovat a udělat to rychle, protože nejste na světě jediný a nejspíše na něčem podobném už jiná skupina pracuje. Důležité je umět si najít svoji oblast, kde jste unikátní.
 
Máte i další projekty?
Získali jsme dva projekty od ministerstva zdravotnictví, kde jsou začleněny i spolupracující instituce, a věnujeme se v nich nanorobotice pro biomedicínské aplikace. Do týmu postupně přicházejí skvělí vědci, v rámci prestižního projektu Marie Skłodowska-Curie European Fellowship nedávno nastoupila nová vědkyně, která pracuje na projektu zaměřeném na elektrochemické mezifázové inženýrství kovových organických rámů směrem k hliníkovým polovodičovým bateriím. Stejně jako jsem já na začátku kariéry odjel do Nového Mexika za svým mentorem prof. Wangem, který patří k nejlepším ve svém oboru, studenti teď jezdí za mnou a chtějí pracovat na projektech v mých laboratořích.
 
Podle čeho si vybíráte lidi do týmu?
Pro mě je důležité, že jsou to kvalitní vědci, ale potřebuji také lidi, kteří jsou upřímní, mají tu správnou energii a nasazení.  Musím pracovat tam, kde se cítím dobře a s lidmi, se kterými je mi dobře. Považuji za nezbytné umět práci rozdělit mezi všechny členy týmu. Mým úkolem, jako šéfa skupiny, je nastavovat vědecký směr výzkumu, diskutovat výsledky a mentorovat rozvoj mých zaměstnanců, získat prostředky na chod laboratoře, zajistit podporu univerzity a prezentovat výsledky. Jako chemik se postupně snažím proniknout i do dalších oborů, proto jsem také před několika lety začal studovat MBA. Nakonec jsem ale MBA nedokončil, nebyl jsem nejlepší student (smích).
V Ostravě jsem spokojený, protože management na VŠB-TUO i na fakultě má jasnou vizi: chce na univerzitu dostat excelentní zahraniční vědce a ví, jak na to. Cítím tady obrovskou podporu.
 
VŠB – TUO se v rámci projektu CAERPIN zapojila i do výzkumu vesmíru. V čem je pro vás tento projekt inspirativní?
Pro mě je to velmi blízké téma, protože vesmír mě vždycky bavil a jako student jsem provázel na hvězdárně v Praze. Potom jsem se k vesmíru dostal v USA, můj šéf měl spolupráci na Caltechu (California Institute of Technology), kde probíhá výzkum NASA. Propojení s NASA umožňuje Caltechu přístup ke špičkovým zdrojům a technologiím. A teď se otevřela další možnost na ostravské univerzitě podílet se na misi s astronautem Alešem Svobodou na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Jsem rád, že působím právě na Fakultě elektrotechniky a informatiky, protože zde pracují odborníci v oblastech, v nichž nejsem expert. Vzájemně se doplňujeme, což je za mě značka ideál.
 
Působil jste řadu let v zahraničí. Kde jste se cítil nejlépe?
S manželkou se shodneme, že nejlepší to bylo v Japonsku. Hrozně se mi líbí jejich kultura, základní slušnost a respekt. Japonci jsou hrdí na svoji práci, ať už jste pokladní v supermarketu nebo hlídač na parkovišti. Hodně věcí jsem se tam naučil. Člověk by měl být ve své práci precizní, nesnáším lajdáctví. Od lidí v týmu chci, aby odváděli perfektní práci a nespoléhali se, že to „nějak“ dopadne.
 
Hodně se usmíváte, vypadáte pořád dobře naladěný. Dokáže vás něco naštvat?
Moje role je motivovat lidi ve skupině a vychovat je, aby dokázali dělat špičkovou vědu. Z 90 procent jsem pozitivně naladěný, ale někdy jsem i nabručený. Teď se ovšem nebavíme o výsledcích výzkumu, ten prostě nemusí vždy vyjít podle našich představ. Ale nemám rád, když někdo přijde na poradu nepřipravený nebo udělá potřetí stejnou věc špatně, a situace se znovu opakuje. Výjimečně dokážu i zvýšit hlas, což se stává většinou v případě, kdy musím bránit svoji skupinu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Profesor Martin Pumera je vedoucím mezinárodní výzkumné skupiny ADVANCED NANOROBOTS AND MULTISCALE ROBOTICS LAB na VŠB-TUO, Fakultě elektrotechniky a informatiky. Vede také laboratoře budoucí energetiky a inovací na CEITEC VUT v Brně. Doktorát získal na Univerzitě Karlově v roce 2001. Po dvou postdoktorských pobytech (v USA, Španělsku) se v roce 2006 stal kmenovým vedoucím skupiny v Národním ústavu pro materiálové vědy v Japonsku. V roce 2010 nastoupil na Nanyang Technological University v Singapuru, kde působil téměř deset let jako docent.
Prof. Pumera má široké zájmy v oblasti nanomateriálů a mikrosystémů, ve specifických oblastech elektrochemie a syntetické chemie 2D nanomateriálů, nanotoxicity, mikro a nanostrojů a 3D tisku.
Publikoval přes 900 článků, které získaly více než 75 000 citací a h-index 129.