„VŠB – Technickou univerzitu Ostrava považuji pro svůj výzkum za nejlepší pracoviště v České republice,“ říká nově jmenovaný profesor Marek Lampart

 Prezident České republiky jmenoval 8. května 2021 nové profesory, mezi nimi i zástupce z VŠB – Technické univerzity Ostrava. Byl mezi nimi i Marek Lampart, který získal profesorský dekret v oboru výpočetní a aplikovaná matematika. Co pro něj zisk nejvyššího akademického titulu znamená, čemu se věnuje ve svém výzkumu a jak se dostal na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava? Odpovíme v rozhovoru.

V sobotu 8. května 2021 jmenoval prezident ČR nové profesory. Mezi nimi jste byl i vy. Dekret vám předá ministr školství. Znamená pro vás zisk profesorského titulu vrchol kariéry?

Oproti všem jiným titulům má pro mě ten profesorský obrovskou morální hodnotu a nese s sebou velikou společenskou vážnost. Přikláním se k názoru profesora Halíka, že jsou situace, kdy je člověk povinen názor říci, kdy nesmí mlčet. I když je profesura na vrcholu akademických titulů, vrchol kariéry pro mě neznamená, beru ji jako další krok.

Profesorský dekret jste získal v oboru výpočetní a aplikovaná matematika. Spousta dnešních středoškoláků se ale matematiky bojí. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Podle mého názoru v tom hraje roli více věcí. Myslím si, že je to jakési klišé. Problém je i v tom, že se matematika poměrně často špatně učí, a to nejen na základních školách, ale hlavně na středních školách. Matematika má dvojí charakter. Kdybyste se někoho zeptala na definici matematiky, řekl by vám, že je to nauka o přírodních vědách. Na druhou stranu je ale také matematika nauka o formalismech. Matematika je složitý obor. Dnešní studenti nastupují na vysokou školu a umějí látku ze 17. století: diferenciální a integrální počet. A do současné doby je před nimi propast 300 let. To je poměrně dost. Myslím si, že výuka na středních školách je zkrátka pozadu.

Máte sám se špatnou výukou matematiky nějaké zkušenosti?

Když jsem si jako student dělal pedagogické zkoušky. Vzpomínám si, že jsem měl řešit soustavy k vyšetřování vzájemné polohy přímek, což jsme tehdy počítali naprosto hrůzostrašným způsobem. Paní, která nás to učila, jsem říkal, že to umím řešit jinak, elegantněji, stačí se podívat na hodnost matice, dá se to vysvětlit jednoduše. Byl to zastaralý způsob řešení. Myslím si, že základním pedagogickým nástrojem v matematice je malování obrázků. Ty, co se namalují, se pak pojmenují. Samozřejmě je tady jistá dávka formalismu, to nelze obejít, ale dá se to zvládnout. Nicméně, logika je v dětech odmalička, a je potřeba její rozvoj podporovat.

Zpátky k profesorskému titulu. Přibyly vám k němu také nějaké další povinnosti?

Zatím ne a doufám, že tomu tak i zůstane. Chci se i nadále věnovat rozpracovaným vědecko-výzkumným tématům a svým studentům.

Dnes jste profesorem. Čím jste ale chtěl být jako malý kluk?

V první třídě jsem chtěl být jednoznačně archeologem. Asi to bylo naší pěknou paní učitelkou (úsměv). Na gymnáziu jsem vážně přemýšlel o všeobecném lékařství, nakonec ale vyhrála matematika.

Proč jste dal přednost matematice právě před studiem všeobecného lékařství?

Můj otec je strojař, měl matematiku rád. Myslím si, že já jsem v osmé třídě uměl z matematiky více, než někteří dnešní maturanti. Šla mi, byla to cesta nejmenšího odporu. Bavila mě ale i fyzika, zkrátka přírodní vědy. Problém jsem měl spíše s obory společenskovědními. Na gymnáziu jsem si mohl podat přihlášku na jakýkoliv obor, měl jsem výborný prospěch. Od medicíny mě odradila obrovská zodpovědnost vůči lidským životům, kterou lékaři mají. Nicméně, já tu zodpovědnost mám taky, třeba za řádné řešení projektů nebo za své studenty. Neutečete tomu.

Jaká byla vaše cesta na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava?

Magisterské i doktorské studium jsem absolvoval v Matematickém ústavu Slezské univerzity v Opavě v oboru matematické analýzy, později jsem dva roky pracoval na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Díky výzkumnému záměru profesora Dostála jsem se dostal na VŠB – Technickou univerzitu Ostrava a namísto předešlého základního výzkumu jsem se začal věnovat aplikacím dynamických systémů. Krok to byl veliký a díky důvěře profesora Dostála jsem jej zvládl. Paradoxně pro mne udělal strašně moc tím, že mne do ničeho netlačil. Prostě mi věřil. Pozvolnými výsledky jsem se díky profesorovi Zapomělovi dostal i ke zmíněným aplikacím. Oběma patří můj veliký dík.

Jakou roli tedy ve vašem životě VŠB – Technická univerzita Ostrava hraje?

VŠB-TUO hraje v mém životě roli zásadní. Jsou tady rozumní lidé, kteří rádi pomohou, jsou správně nadšení pro věc. VŠB – Technickou univerzitu Ostrava považuji pro svůj výzkum za nejlepší pracoviště v České republice, a to i díky infrastruktuře IT4Innovations národního superpočítačového centra a jeho superpočítačům, na kterých mi běží výpočty. Nejlepší na tom je, že výpočet mohu ovládat z celého světa. Když v Ostravě nasednu do vlaku a pustím na superpočítači úlohu, pak v Praze na letišti zkontroluji mezivýsledky, pustím navazující výpočet a než přistanu v cílové destinaci mám hotovo. Je to famózní a jsem nadšený. Tým na IT4I je špičkový a svým přesahem patří mezi evropskou elitu. 

Zmínil jste, že jste studoval magisterské i doktorské studium na Slezské univerzitě v Opavě. Co vás vedlo k tomu, abyste pokračoval ve vědecké kariéře i po zisku magisterského titulu?

Upřímně, pokračování v doktorském studiu pro mě bylo samozřejmostí, protože jsem, jako magisterský student, načal vědecké téma omega chaosu a narazil jsem na zajímavé otázky, které jsme s polskými kolegy rozlouskli až o patnáct let později.

Jak se snažíte vést svoje studenty, ať už na bakalářském, magisterském nebo doktorském stupni studia?

Záleží na tom, ve kterém stupni studia se zrovna nacházejí. Bakaláře je potřeba více pohlídat a dbát na formální stránku práce, témata jim vybírám tak, aby na nich mohli stavět dále. V magisterském studiu pak začínáme se studentem těžit výsledky práce. U mých posledních studentů byly jejich magisterské práce postaveny na impaktním článku. A doktorandi, ti to se mnou mají těžké. Očekávám, že mě něco naučí. Ale u všech, napříč stupni studia, aplikuji princip „learning by doing“.

Vy jste jako magisterský student načal vědecké téma omega chaosu. Když porovnáte sebe jako studenta, se svými současnými studenty, jaké vidíte rozdíly?

Myslím si, že jsou často lepší, než jsem byl já. Moji studenti, hlavně doktorandi, jsou pro mě spíše spolupracovníci. Dost často vyřeší spoustu problémů, na které nemám čas, a invencí problematiku posunou dále. Často posouvám výzkum právě díky jejich výsledkům. A je radost s nimi spolupracovat.

Na jakých projektech v současné době pracujete?

Přiznám se, že jsem trojrozkročen. Jednak se soustavně věnuji oblasti základního výzkumu – aplikacím dynamických systémů, a to jak spojitých, tak i diskrétních, dále pak analýze dynamických vlastností, kvantifikaci a kvalifikaci časových řad – experimentálních dat. Věnuji se i aplikovanému výzkumu, jsem zapojen do řešení několika projektů TA ČR, tady hodně těžíme z prvně zmiňované oblasti. A nakonec, nově jsem se pustil do oblasti kvantového počítání, tady mám tajné touhy proniknout do kvantového chaosu.

Máte toho hodně. Jak po práci odpočíváte?

Přiznám se, že se snažím dbát o své zdraví, a jak by řekl doktor Max Kašparů, chci, abych byl zdravý po psychické, fyzické i duchovní stránce. Pravidelně běhám, rád čtu psychologickou beletrii od doktora Honzáka nebo doktora Nešpora. A snažím se být se svými dětmi a ženou.

Nahlédli jsme se spolu do vaší minulosti, probrali vaši současnou práci. Kdybychom se mohli podívat do budoucnosti. Kde se vidíte za pět let?

Budu upřímný, ale takto neuvažuji. V mém životě se vždy objevovala a stále objevuje spousta výzev. A jak přicházejí, tak se s nimi peru. Řídím se citátem: „Buďte smělí a mocné síly vám přijdou na pomoc.“

Text: Ing. Barbora Urbanovská

Foto: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy